Do hry vstupují mnohé další faktory, na které se rádo a často zapomíná – objem odebraných služeb, potenciál dalšího obchodu, bonita a riziko nezaplacení... Všechny tyto faktory jsou naprosto zásadní. Veřejnosti bych to klidně prominul, ale politici, kteří si brousí regulační pera, by na to rozhodně zapomínat neměli.
Krásně se to ukazuje například v diskusi o cenách mobilních služeb. Snaha některých politiků omezit možnost zákazníků vyjednat si lepší ceny je naprosto zcestná právě proto, že do cenotvorby vstupují různé faktory, které mohou být pro významnou skupinu zákazníků pozitivní. Rozhodně nestačí zvolání, že nemáme rádi velké a úspěšné korporace. Odůvodnění příznivců zákazu individuálních cen vágním argumentem „Proč by si měl někdo, kdo chce nízké ceny, tyto ceny aktivně poptávat? Dejme mu je rovnou!“, se smějí i žáci na střední odborné škole.
Copak třeba majitel prodejny s obuví aktivně přemýšlí, kde a komu by měl slevit, když se mu v obchodě netrhnou dveře s platícími zákazníky? Určitě ne. Až když mu začnou zákazníci odcházet jinam, kde je zboží levnější nebo kvalitnější, začne se snažit. Aktivita na straně poptávky vždy následuje aktivitu na straně nabídky. A prodejen ve městě nemusí být sedmdesát. Stačí dvě.
A pak se nabízející mohou dokonce předhánět, aby poptávku uspokojili právě oni. Budou inovovat a obnovovat sortiment. Budou se snažit nastavit pro zákazníky co nejlepší podmínky, aby se lidé v obchodě cítili pohodlně. Budou se snažit nabídnout slevu každému, kdo přijde opakovaně, protože je přeci lepší mít pravidelného zákazníka než jednorázového návštěvníka. A dost možná i prodají obuv váženému občanovi s vysokou slevou – je to přeci chodící reference a navíc, když bude spokojený, přijde znova a koupí víc.
A že by se majitelé dvou prodejen domluvili na nastavili ceny stejně? S tím na mě nechoďte. Motivace každého z nich podvést toho druhého, o trochu slevit a přetáhnout všechny zákazníky do svého obchodu je tak velká, že se s vámi klidně vsadím, že majitelé prodejen budou spíše nepřáteli na život a na smrt než vysmátými kumpány v podnikání.
Konkurence bude fungovat do té doby, než přijde někdo, kdo řekne: „Boty musí stát 100 Kč, aby si je mohl dovolit každý.“ Pak se totiž začnou prodávat unifikované křusky, které dané ceny dost možná ani nedosahují. Pak začne byznys živořit. A pak se podnikatelé skutečně sejdou u jednoho stolu a řeknou si: „Jak my tohle přežijeme?“ Všichni ze zkušenosti víme, že jakékoliv pokusy státu regulovat ceny vedly vždy k pokřivení, nedostatku výroby a zastavení inovací.
Ač od sepsání Kapitálu uplynulo přes 150 let, základní pravidla se nezměnila. Kapitál se tvoří investicí. Investují jen ti, kteří věří, že se jim to vyplatí. Kapitalismus pak stojí na poznání, že tyto zdroje jsou vždy omezené a že tedy vše má svoji cenu. Ale cena není pro každého stejná. Ten, kdo se bez bot obejde, za ně nezaplatí skoro nic. Ten, kdo pracuje jako pošťák, potřebuje boty kvalitní a pohodlné – proto je ochoten do bot investovat daleko více. Jasně, zadarmo by je chtěl každý, vždyť co je jim do nějakého ševce, beztak si již vydělal dost...